Je pátek, rozhoduju se rychle. Dodávku budu mít přes švagra, materiální pomoc ze sbírky od Kliniky a peníze na cestu od rodiny, zbývá posádka. Začíná to nevinně pár telefonáty a soukromou událostí na Facebooku: Cesta do Budapeště – hledám dva do auta, kdo nemůžete jet a chcete, budu ráda, pokud aspoň přispějete. Během večera se ke mně přidá sedm statečných i první solidní příspěvky na koupi jídla a léků na místě. Před půlnocí na Klinice nakládáme pytle s oblečením, dekami a plenami. Ano, té opovrhované Klinice, kterou se státní instituce snažily pár měsíců zlikvidovat, a která dnes paradoxně supluje jejich funkci a jako jedna z mála (v Praze ne-li jediná?) dokázala rychle a úspěšně zareagovat na humanitární situaci.
Den první. Ráno vyrážíme v počtu osm lidí a dvě auta, sehnali jsme i fotografa. Myslíme si, že jedeme na dva dny na Keleti. Nakonec to jsou dny tři na poli na srbské hranici, které smetou veškerou naši představivost o rozměru současné tragédie, selhání států, ale i solidárnosti našich kamarádů a dobrovolníků na místě. Nakonec je to cesta na jihovýchod, která nám má ukázat, jak stále ještě dlouhá cesta vede na Západ.
Na D1 pořádáme telekonferenci z auta do auta, tvoříme plán a rozdělujeme role. V Brně přisedá Lucka a se slevou desítek procent nakupujeme v Hudy první desítky karimatek, alumatek a izofólií a další pak v Bratislavě. I tam pán přidává slevu a to vše 15 minut po zavíračce, děkujeme. Marek se ujal dodávky, Pavlo Volva a já tak za den dělám 220 hovorů po Maďarsku i do naší řídící věže v Kyjevě. Ondra tam na dvou počítačích obsluhuje oba facebookové účty, komunikuje s dárci, Hudy, Budapeští i Szegedem.
Odpoledne dojíždíme na Keleti, situace je tam klidná, vlaky včera odvezly tisíce lidí, zůstaly jich jen stovky. Při pohledu na ně si neumím představit tamější svět včerejška. Nerozumíme zaslechnuté kritice, že tu vládne chaos, na první pohled místo v rámci možností působí příjemně a opravdu, chaos máme teprve poznat. Tady jsou hračky pro děti, tu je ve stanu myjí, zde se rozdává jídlo a tady zase oblečení, za těmihle dveřmi ordinuje lékař, a to vše v režii občanské iniciativy Migration Aid. Město pomohlo tím, že zavřelo toalety a dráhy prodávaly jízdenky na neexistující vlaky. Welcome to Hungery.
Na budapešťské periferii realizujeme nákup za prvních 40 000 Kč – desítky dek, spacáky, další karimatky, jídlo, vodu a dětské potřeby. Poprvé oceňujeme těch šestnáct rukou a později se nám to jen potvrdí: lidí je tu třeba neméně než věcí. Je skoro devět, dodávku máme naloženou, když k nám na parkovišti přistoupí syrská rodina. Mají dvě malé holčičky a zjevně putovali samostatně, protože neví, co se děje, hledají ubytování, prý poslední čtyři dny šli a nespali. Jsou to oni, ti lidé, o kterých se v médiích píše a točí, že tu snad někde chodí. Věděli jsme, že tam někde venku jsou, ale najednou tu stojí a já zjišťuju, že na tu jejich existenci, tu tíhu skutečnosti, nebyla jsem připravená. Halu a Nadu balíme do nových žlutých dek a vezeme je zpět na Keleti. Cestou se od rodičů Mahmuda a Hasny dovídáme, že jsou z Aleppa, ze kterého nezbylo nic. Mahmud má vážný výraz, jsou neskutečně silní, silnější než my, musejí být, když po čtyřiceti dnech došli až sem, ale za tou silou prosvítá i strach. Ten hluboký, opravdový strach o rodinu, o život. Ten, který neznáme.
Jedenáct večer. Konečně opouštíme Budapešť a míříme dalších skoro dvě stě kilometrů dál na jih. Míjíme Szeged (prosim vás [szeged], nikoliv [šeged], dejte na mě a někde si to načtěte), kde zůstává zbytek týmu s druhým autem a my s Markem a Davidem vezeme dodávku ještě na otočku k hranicím. Touto dobou jsou titulky ještě plné Keleti, o srbské hranici zatím nic. Celý den s Ondrou po telefonu mapujeme situaci, získáváme kontakty na další a další místní, informace si protiřečí. Nikdo nic neví a každý neví, co dřív. Jen tady na jihu v Röszke s námi překvapivě komunikují: Katinka z UNHCR a Aaron z Amnesty. Prý, prosím přijeďte, je to tu pretty bad. Proč volají nám? Pochopíme to až večer na místě: přes den tu pomáhá místní MigSzol Szeged, večer už vůbec nikdo. A je to tu pretty bad.
Je jedna ráno, když tam, do Röszke, konečně dorazíme. Jedná se o místo, které bylo původně jen collection point, množství příchozích i maďarský přístup z něj však během několika málo hodin vytvořilo neoficiální tábor. Jedná se o udusané pole, na kterém tou dobou stálo jen několik stanů. Jedeme krokem a situace je opravdu pretty bad, tedy pro nás amatéry určitě. Ve tmě vidíme prochladlé, hladové lidi sedět na holé zemi. Opatrně otevíráme dodávku a do studených rukou rozdáváme první karimatky a deky. Chlapům i něco málo na sebe – poslední volný stan nechali ženským. Opatrně do něj nakouknu, co potřebují. Spí tam i miminko a malé děti, ženy skromně z tašky vybírají, co potřebují a dokolečka děkují. Rozdáváme i čerstvé banány, chleba a mléko. Povídáme se Samim a Mohamedem, dvěma dvacetiletými Syřany z Damašku. Chtějí do Švédska, přestože je tam zima a málo slunce, protože to je prý nejdál od Assada. Ptám se, jestli by se někdy v budoucnu, až to bude možné, chtěli vrátit domů. Odpovídají, že možná tak na důchod, protože vždycky to bude jejich rodná země. Sami donedávna studoval elektrotechniku na univerzitě, spojujeme se na Facebooku a slibujeme, že přijedeme zpět ráno.
Neděle. Po pár hodinách křehkého spánku nás budí tři babičky, které u dobrovolníka Tamásze, u kterého spíme, ráno co ráno z toastových chlebů připravují pro uprchlíky stovky sendvičů. V ruštině se dáme do řeči s jednou z nich, Teresií. Je to učitelka ruštiny ze Szegedu a nabízí nám, že všichni můžeme spát i v jejím malém bytě. Ve skladu u nádraží, kde je informační centrum a distribuce jídla, vykládáme celou dodávku. Je to asi čtyřiceti metrová místnost, která je tou dobou místy do výšky dvou metrů naplňená jakžtakž roztříděnými hromadami jídla, plen i dětského, dámského a pánského oblečení. (Pozn.: Během pár dní přibudou ještě další, výrazně větší, skladovací prostory.).
Odtud se vracíme na pole u Röszke, kde nakonec strávíme celou neděli. Někdo pomáhá místním dobrovolníkům, někdo fotí, jiní se snaží mluvit s lidmi. Kluci z Damašku už jsou pryč, ale během dne mi přijde potvrzení o přátelství na Facebooku, kontakt uchován. Jsou tu nově příchozí a po staré nepoužívané železnici vidíme po desítkách přicházet další skupiny a rodiny. Po svých přicházejí malé děti, staří lidé o berlích, postižení i ženy v pokročilém stadiu těhotenství, támhle vzadu tlačí po pražcích pána na vozíčku. Přicházejí celé rodiny a těch je tu drtivá většina. Kousek od hlavního stanu mě zaujme usměvavý malý muž v zelené mikině, je tmavší pleti, než Syřané, zajímá mě, odkud je. Jsou tři rodiny z Mazár-e Šarífu v Afghánistánu, odpovídá mi dobrou angličtinou, hned mi všechny představuje a sebe do zápisníku podepisuje Hasibullah. Je mu jako mně, ale vypadá aspoň o deset víc. Do diskuse se zapojují i ostatní členové rodiny včetně žen. Prý přešli pěšky Írán a dál přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko cestovali kamiony, vlakem a pěšky. –Kde jste se všichni naučili anglicky? Krčí rameny, že ve škole a smějí se, ale já spíš přemýšlím, jak se po takové cestě i po tom, co je na ní přivedlo, dokážou smát.
Odpoledne se loučíme s pětičlennou posádkou, která se vrací do Brna a Prahy. Dva z nás jsou naši ukrajinští přátelé. Pavlo během dvou dnů tam a zpět odřídil celou 1500km trasu, Stanislav se nám skvěle staral o finance, s čímž má zkušenosti z mise Člověka v tísni ve Slavjansku. Na začátku (jsme) se všichni ani neznali a přesto ta symbióza i atmosféra byla ohromující. Ze své podstaty jsme se tu asi sešli lidé stejné krve, rozhodování a jednání tak bylo jednodušší i rychlejší zároveň: na stole neleželo co a jestli, ale rovnou jak, jak jsme poznali už se syrskou rodinou na parkovišti v Budapešti: diskuse začala bodem čím je dopravit do bezpečí, ne jestli nebo proč.
Marek, David a já jsme se nakonec vzhledem k situaci i výši příspěvků našich přátel rozhodli zůstat o den déle a k večeru jsme se vybaveni druhou várkou věcí ze szegedského skladu vrátili na pole v Röszke. Večer tam byl studený, horký a dlouhý. Celý den jsem přemýšlela, takhle teda vypadají uprchlické tábory? Srovnání chybí, ale selský rozum protestuje. Udusaný plácek v kukuřičném poli. Na něm vystrašené ženy, prochladlé děti a zoufalí tátové. Pět deset stanů pro stovky lidí. Jeden distribuční stan a pár nás neorganizovaných dobrovolníků. Několik našich aut s materiální pomocí, kromě nás mladí kluci z vídeňské Freedom not frontex, sympatičtí Berliňané a muslimští profesionálové z londýnské Muntada Aid. Jinak žádné oficiální instituce, organizace. Toalety, kontejnery chybí (pozn. později – ve velmi nedostatečném počtu – přivezla maďarská strana, když už se rozšířila infekce). Ti lidé nemají co jíst, co pít. Je jim zima a nemají co na sebe, ani pod sebe, co bude v noci? Chybí lékaři. Proč tu nikdo není a nikdo nic nedělá? Odpovědí jsou mi dvě známé tváře. Kde je Šibík s Krupařem, tam je průser. Aha, takže tohle není asi jen nápor pro naše nezkušené oči, ale po hlavě jsme skočili do uprchlického bahna. A opravdu, během nedělního odpoledne najely (konečně!) místní i německé televize, za námi parkuje ČTK. Po návratu domů na BBC nevěřícně zjišťuju, že Röszke, nebylo mé malé soukromé peklo, ale hlavní headline. Jak je i přesto možné, že tam, kde je televize, nemají lidi co na sebe? Odpoledne policie efektně obklíčila pole a uzavřela tak stovky a později tisíce lidí na plácku pod širým nebem, aniž by jim po dobu čekání (několik hodin až dva dny) na jimi organizované autobusové transfery, poskytla střechu nad hlavou, základní jídlo nebo vodu, toalety, kontejnery. Režim, před kterým tito lidé utekli, je zbavil domova, režim do kterého vstoupili důstojnosti. Orbanland 2015, aneb vítejte ve východní Evropě, milí uprchlíci. Do té západní vede ještě dlouhá, předlouhá cesta.
Poslední večer. Byl chladný, horký, dlouhý a větrný. Jídlo distrubuujeme z malého stanu, před kterým narůstá neklidná fronta. Jeden mladý kluk mě zaujme modrýma očima, přistoupím k němu a chvíli se základní angličtinou bavíme. Je také ze Sýrie a jde sám. Chci se zeptat, kde má svou rodinu a v tom se zarazím. Večer je horký. V chladném větru přicházejí noví a noví lidé, distribuce věcí začíná být náročná, je jich málo a v táboře se to ví, později proto materiál rozdáváme individuálně jen těm nejmenším. Maďarská policie na pokyn nedělá zhola nic, pořádek si musíme sjednávat sami. Několik lidí zkolabuje a ukazuje se, že i příjezd sanitky je administrativní problém. Koordinujeme další česká auta, která jsme sem během dne přesměrovali, synchronizujeme se s ostatními skupinami z Vídně, Berlína a Londýna, Ondra kontaktuje Červený kříž i BBC a vyjednává s Keleti, aby nám sem poslali pomoc. Podaří se, o půlnoci přijíždějí jejich dvě auta, vynášíme nové věci do distribučního stanu. Bude půlnoc, zítra nás čeká dlouhá cesta, Marek jde na chvíli spát do kabiny a já s Davidem spolu s Pavlem z Četky se ještě před odjezdem jdeme podívat k novému plotu na hranici. Je zima, čelovky osvětlují prázdné pole. Jdeme asi dva kilometry podél staré železnice, po které proti nám proudí další lidé. Snažíme se jim ukázat, ať jdou po cestě, jako my, ale nedůvěřují nám. Jedna mladá krásná Syřanka vyčerpaně vysvětluje, že za tento několika kilometrový pěší úsek převaděčům zaplatili šedesát eur za osobu. Je jedna ráno, vracíme se do tábora, den končí, ale neutichá. Přijela další policejní auta, která osvětlují nás v reflexních vestách na silnici, za policejní páskou přibývají nově příchozí, zmatek i napětí, jdeme spát.
Pondělí, poslední den v táboře. Celé dopoledne Ondra v Kyjevě a Stanislav v Praze počítají finance a na dálku nás instruují: na útratu zbývá celých 100 000Kč. Později přichází konečné počty: šedesát Ondrových a mých přátel i několik neznámých dárců nám na okamžitou humanitární pomoc během víkendu přispělo neuvěřitelných téměř 160 000Kč, poslední den příspěvky musíme odmítat. Většinu dne trávíme v nákupních centrech. Na rozdíl od Hudy, v Maďarsku navzdory velkým útratám v žádném z obchodů slevu nedostáváme, vyjednáme si aspoň vstup do Makra. Pomocnou ruku nám podává fotograf Pavel, a nakupujeme tak ve velkém karimatky, deky, boty, pláštěnky, bundy a jídlo. Díky prostředkům našich největších dárců nakonec můžeme pořídit i to vzhledem ke zhoršujícímu se počasí nejdůležitější: stany.
Odpoledne vykládáme nakoupený materiál na místě a ve skladu v Szegedu. V táboře je zmatek, bytostně tu chybí lidé a koordinace, začínají se kupit odpadky, místo se během dvou dnů proměnilo k nepoznání, stovky lidí jsou denně odváženy a stovky nových stále přicházejí. Přibylo i dobrovolníků, jedno ale přetrvává: policie nekomunikuje, nepomáhá, nikdo nic neví, informace se rychle mění a pomoc i přesto, kolik jí tu nakonec je, se zdaleka nedostává všem, vládne chaos. Poznáváme ještě sympatické doktorky ze španělské části Lékařů bez hranic, které zde nějak neoficiálně a zatím v malém budují svůj první stan. Loučíme se i s ostatními a po třech dnech vyrážíme na dlouhou cestu domů. Dny pohltil adrenalin, distribuce věcí a koordinace další pomoci po telefonu. Hračky a malování pro děti nakonec zůstaly ve skladu, nebyl prostor ani čas a bohužel ani na delší povídání s lidmi. To bylo přitom nejvíce naplňující. Nejen proto, že uprchlíci hovořili anglicky lépe, než maďarští policisté. V kabině dodávky posloucháme rakouské rádio a žasneme nad reklamou lobující za větší solidaritu s uprchlíky a zprávy o kolonách rakouských aut vozících uprchlíky i frontách místních vítajících běžence v Německu a konfrontujeme tyto s tím, co jsme za poslední dny zažili od maďarských institucí. S hlavou na okýnku usínám s tím, že dlouhá cesta na Západ čeká nejen ty u žiletkového plotu, ale i nás za tím plotem železným. Chce to čas, hned to nebude, ale koroduje a jednou tam dojdeme i my.
(Foto: David Konečný)
