Reklama
 
Blog | Zuzana Pilzová

Doma na Ukrajině

Po dvou dnech na silnicích jsme tady. 1400km do Prahy, 850 do Moskvy. Київ, Киев, Kijev, Kyiv, Kiev, Kyjev: město mnoha tváří, přesněji 3,5 milionu. Přijde na to, komu patří - nezlomné žiguliky tu jezdí vedle bílých esúvéček, pozůstatky sovětských chodníků vedou do nových rezidenčních čtvrtí a stánek s pivem za pár hřiven stojí před restoranty pro pár vyvolených. 

Ale prr se závěry, jsme tu krátce, O. měsíc, já týden. Jsme na začátku a ty bývají báječné. Všechno je  a hele, podívej ty týpky v šortkách a ledvinkách (jenom), co nakupují pivo vedle nás. A tohle je jiné než doma a tohle zase stejné, třeba vagóny v kyjevském metru a ta stará tramvaj Tatra. Ale město dění za svými hranicemi připomíná často samo, tu vlasteneckým billboardem крим це україна, onde žlutomodrými vlajkami visícími z panelákových oken, na vagzále tlupou mladých vojáků v plné polní, nasedajících do vlaku 700km na východ země. A ve Lvově, na západě země, čerstvými pomníky na historických náměstích.

Bydlíme pár dní a mezitím co O. přes den řeší věci velké, mě zatím zaměstnávají malé first world problems. Hledám věci. Jídlo bez smetany. Jídlo bez masa. Pečivo bez masa. Jídlo bez kopru. Dezerty bez kopru. Nemastné jídlo. Nemastné jídlo bez masa + bez smetany + bez kopru. Vypínače. Proč nemůžou (oni!) v jednom bytě udělat vypínače ve stejné výšce? Vně nebo uvnitř místností, ale jednotně? Ne u pantů, ale u kliky? Cestu na metro, cestu domů. Chodníky, odpadkové koše, popelnice, kde třídit odpad. Banku, poštu, operátora, Bauhaus, Ikeu, veterináře, doktora, imigrační. Vkus a jednoduchost. Ruská slovíčka.

Bydlíme jen pár stanic metra od Majdanu, ale vypadá to tu spíš jako chatová oblast. Nic proti nim, mně je tu fajn, včera jsem si plela zahrádku, zítra zaseju. Domů od hlavní vyjíždíme pár bloků na jedničku a když prší, radši nevyjíždíme. U sousedů kokrhají kohouti. Už nás znají, jsme ti inostranci se sabákou, naše low-profile strategie padla po týdnu, tak aspoň třeba budou i domácí jajca.

Reklama

Bydlíme na kopci vedle velkého parku, naše čtvrť je do něj jakoby prorostlá nebo naopak. Vůbec celá je DIY (ДИЫ) a pro mě taková reminiscence léta v Rusku a dětství v socialismu. Dětské prolejzačky z barevných pneumatik a květináče z pet flašek. Branku otevíráme inbusem, doma visely homemade obrazy. Kult kutilství nejen jako ekonomická nutnost, ale životní styl. Sousedé se tu nepoměřují trávníky, ale vynalézavostí. Zeleň tu má vůbec nulovou hodnotu, pozemky jsou zastavěné a kde ne, tam vybetonované pro nové Lexusy. A kde zainvestováno bylo, tam ať je to vidět – nenahozené izolace na barácích a nesundané fólie na nových plastových oknech.

Vůbec jiný kraj, jiný vkus, se kterým se tu zatím potýkáme pořádně. Ten východní je ve znamení „víc pruhů, víc..”, víc materiálů, víc barev, víc výzdoby, perte to tam všechno. Oranžové tulipány na růžové zdi a červený koberec, zábradlí s balustrádami, tyrkysové záclony a závěsy s volánky. Imitace přírodních materiálů a absence různých stylů a směrů, všude jako na zámku. Doma na podlaze máme sedm různých povrchů, v každé místnosti jiné tapety. Ano tapety. I vrátili jsme se po prvních pár dnech tam, kde jsme strávili květen: na kyjevský realitní trh, abychom uklidněni přišli domů s tím, že stěhovat se není kam a že bydlíme pěkně. První večer v novém bytě jsme strávili fotodokumentací toho, co šlo, šlo dolů. A večery následující s pivem za dvanáct hřiven, ono to půjde.

 

 

                 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama