„Eastward the dawn rose, ridge behind ridge into the morning, and vanished out of eyesight into guess; it was no more than a glimmer blending with the hem of the sky, but it spoke to them, out of the memory and old tales, of the high and distant mountains.“ J. R. R. Tolkien
Vystoupali jsme prvních dvě stě metrů nad spící base camp a otevřelo se před námi černé údolí. Vlevo se vydáváme mírným traverzem štěrkovitým svahem, cesta je pozvolná, pohodlná. Víš, jak jsou v noci hory krásný? Svítí na ně půlnoční měsíc, před pár dny byl úplněk, je oblačno tak akorát. Tmavé hory a stříbrná obloha, rychlý dech a pomalé kroky. Bílý měsíc rýsuje ostré obrysy černých hor a stříhá okraje mraků, vede tě. Co o horách můžeš říct ve dne, za tmy můžeš tesat. Majestátní, mohutné, nekompromisní, chyby v nich stojí hodně. Taková nenaplněná láska jsou, miluješ je, miluješ na nich všechno, chováš k nim hluboký respekt – a stejně víš, že je nikdy nemůžeš mít.
Víš, jak jsou hory v noci krásný? Tma je obalí tichem. Lapáš po dechu a pomíjivá slova tak neruší posvátný klid. Klid je v horách křehký, máš pokoru k tomu, kam jdeš, a abys zase došel. Klid je v horách měna nejcennější, znamená bezpečí. Proto jsou monumentální, proto ti tolik dávaj, všechno je tady naostro. Jseš to ty, tvůj kluk, co jde před tebou, jsou to Himaláje a tisíc výškových metrů nad tebou, co tě naplňuje bytím. Přítomnost tě pohltila, na víc není pomyšlení, v tom je jejich síla. Nenechají tě lelkovat budoucností a minulostí, o ty tu ani nejde, tady platí zákony existence. Jdeš, tedy jseš. V horách se dostaneš ke kolektivnímu nevědomí, i kdybys o něm nevěděl, v tom je jejich duchovní zážitek, dotkneš se základního kamene. Ne rušný Rišikéš, hory jsou můj očistec, amen.
Ale vrať se nohama na zem, tady nejsi u Caspara Fridricha ani pana Nevrlého, jsi na Stok Kangri. Jsi ve Východním Himaláji, hlava se ti točí z těch výšek a velikostí, a to zdaleka nejsi mezi nejvyššími. Jsme tam, kde se indický Himaláj láme v pákistánský Karákóram. Stok Kangri, jedna z mála světových netechnických šestitisícovek, navíc snadno dostupná z turisty obléhaného Lehu, katastrálního centra populárního budhistického Ladakhu. Ta hora je znásilňovaná, ojebávaná celý léto, čekej traffic jak na Jadranu. Ale pro tebe je to poprvé. Nepokorní Indové a další novici odpadávají jak podzimní listí už po prvních pár hodinách. Nezkušenost a špatná kondice i vybavení je vrací do základního tábora, někteří pro nedostatek aklimatizace nedojdou ani tam. Z nám později spřízněné skupiny to dá nahoru šest ze čtrnácti, což prý tak reprezentuje celkové resumé.
Jsme asi ve třetině, máme za sebou prvních pár hodin a pár štěrkových stoupání a traverzů. Stále tma, tušíme okolí, přešli jsme balvanové pole, předešli pár skupinek a došli na kraj ledovce, je plochý, stezka viditelná, přecházíme jej bez maček. Za ním se dostáváme na hranici sněhu, po pravé straně svah strmě stoupá, nasazujeme mačky a do rukou bereme cepín, tady to tedy začíná. O přestávkách vyměňujeme těch několik nejnutnějších slov o stavu toho druhého. Jsme tu spolu, a přesto každý sám za sebe, je to intimní záležitost, fyzické se potkává s duchovním. Je mi zima, čím méně kyslíku, tím končetiny víc trpí, tělo šetří energii pro orgány, to nejpodstatnější – stejně jako mysl. Těším se na východ slunce, přinese s sebou teplo.
Prudce stoupáme. Lidí, kyslíku i sil ubývá, otepluje se a přece přituhuje. Výdech, nádech, výdech, nádech, nádech. Počítám kroky, pauza. Levá, pravá, cepín, nádech. Pravidlo tří bodů, dejchej! Hlavu vzhůru, holka. Pohled dolů, čelovky za námi uhasínají jak večerní sídliště, jsi sám víc, než kdy předtím. Kde jsou ti lidé, co ti dodávali teplou iluzi sounáležitosti, aspoň psychologicky kryli záda, naplňovali nitro falešným pocitem bezpečí? Vrátili se dolů a ty míříš pořád výš. Vrátit se, vrátíme se, měli bysme se vrátit, nevrátíme se? Návrat je nostalgický, ale vrátíme se zračí nebezpečí.
„How you climb a mountain is more important than reaching the top.“ Yvon Chouinard
Přibývá sněhu, jsme asi dvě stě výškových metrů pod vrcholem, rozednívá se. Míjíme mladého Inda, plavou mu oči, vracím se opatrně k němu, dávám mu do pusy dva hroznové cukry, měl se vrátit s ostatníma dolů blbec, pomyslím si a pokračujeme. Vystoupali jsme nad mraky, pod námi začíná nový den. Ubylo lidí a nám, co jsme zbyli, přibývá přestávek, těžce se dýchá, v šesti kilometrech je méně než polovina kyslíku. Jsme na závěrečném hřebeni, ještě pár posledních metrů, míjíme v protisměru Švýcary, kteří vyšli s námi, vidíme vrchol.
Fota: Ondřej Vosátka
Vzduchoprázdno, světlo, konec. Tibetské modlitební fáborky, neplápolají, zmrzlé na kost, strakaté paraple, vlevo sráz do věčnosti. 6153m a srandovní nepálskej šerpa, který mi podává rukavici a prej respekt, madam. Šlo se mi dobře, cítím se tak i tady nahoře. Nic. Čekáš a přemýšlíš o čase, počasí, cestě dolů, doplňuješ zásoby. Modré nebe nade mnou a zákony přírody ve mně. Nemyslíš na nic, snad jen na ty, kteří lezou o další dva kilometry výš a nevěříš. Žádný povznesený pocity, pustoprázdno, ale pod tebou leží svět. Ladakh, Malý Tibet, Indie a v ní ta miliarda životů, Asie, svět. Přehlížíš hřebeny hor až za obzor. Poprvé. Na severozápadě je teď Jaroš na K2, na východě opravdický Himaláje, ke kterým jsme tady na jejich západním okraji jen nepatrně přičuchli. A prej i Kailás, ale pokud, tak pro nás i nadále mystický, v mracích schovaný. Je šest ráno, pod námi se otevírá nový den a my se vydáváme nazpátek.
„The summit is just a halfway point.“
Pomalu scházíme po hřebeni, poprvé si připouštím, že za tři hodiny bychom mohli být dole a těším se do hlavního stanu na milk tea. Jsme téměř dole z hřebenu pod vrcholem, když horský prostor prořízne zoufalé HELP! Vlevo kus pod sebou vidíme zvířený sníh a mladého Dána, klečí v prudkém svahu, drží nějaké zborcené tělo a křičí. Je to Jeppe, se kterým jsme si před chvílí na vrcholu blahopřáli. Jeppemu je devatenáct, po prázdninách nastupuje v Kodani na medicínu a i pro něj je to poprvé. Poprvé, kdy někomu právě zachránil život. Je to Yash, jeho indický vrstevník, co se zřítil, ten s plujícíma očima a hroznovým cukrem. Za tím help jsou zlámaná žebra, fraktura ramene a pánve, vnitřní krvácení a záchranná akce v bezmála šesti tisících. Akce nás amatérů, akce, které se zpočátku nikdo z přítomných panikařících indických „guidů“ nechopí. Kvalifikací indického guida je povětšinou to, že je to kluk z vedlejší vesnice, který umí anglicky víc, než je malé množství.
Míjíme ztracený cepín a rychle míříme k nim dolů, jsme u nich první. Zjišťujeme jeho jméno, situaci, zranění. Postupně přicházejí ostatní z jejich skupiny, mapujeme materiální a lidské zdroje. Shledáváme s lehkým zděšením, že jsme jediní s lékárnou, jediní jakžtakž při smyslech. Dál už to jde ráz na ráz, mechanicky, bez emocí, se strachem, ale soustředěně děláme, co dva humanitně vzdělaní dovedou, na co si z kurzů Červeného kříže rozpomenou. Podstatné zůstává, balast padá do propasti. Nevím, jak funguje mozek, ale už vím, že když je potřeba, tak i neokysličený. Adrenalin bije všechno. Ondra vysvětluje ostatním pravidlo 5T a rozdáváme úkoly, ty běž pro pomoc, ty na něj mluv, svlékněte každý vrstvu, nesmí nám podchladnout. Cpu mu do pusy dva ibuprofeny a z dlaně dávám pít. Ondra bere vysílačku vyplašenému guidovi a dává pokyny Jeppemu a Danielovi, kteří běží dolů pro pomoc. Yashovi s jeho svolením odřezávám popruhy batohu a v prudkém svahu se ho s několika lidmi a zaraženými cepíny snažíme otočit do stabilizované polohy, pokládáme ho na naše batohy, bezvládnou ruku upevňujeme obvazem. A čekáme. Čekáme nakonec pět hodin na pomoc. Na konci zůstaneme jen my dva, Noah, nastupující psycholog k americkému námořnictvu (ano, moc se hodil a asi i jemu tato zkušenost) a jeden nezúčastněný indický guide. Pět hodin komunikace s Yashem, dáváme mu pít, zahříváme a co chvíli probouzíme. Poslední dvě hodiny máme co dělat sami se sebou, jsme vyčerpaní a zmrzlí, pořád v šesti tisících, čekání nemá konce. Rezervoáry i posunuté limity lidského těla a síla ducha v krajním ohrožení jsou dechberoucí. Yashova statečnost jakbysmet, bojuje, nekřičí, občas usíná nebo omdlévá, nevíme, zpíváme mu nakonec ze zoufalství a vyčerpání sebe i témat happy birthday. V poledne přichází zespodu pomoc s nosítky a nakonec přilétá i vymodlený vojenský vrtulník, dnes je opravdu Yashovo druhé birthday.
Přebírají ho Indové, dáváme mu poslední painkiller na cestu na nosítkách, bereme své saky paky a v době, kdy už je mokrý sníh a riskantní terén, se konečně vydáváme na cestu do bezpečí i my, vyčerpaní na kost. Cestou prudkým svahem, tím, na kterém na mačkách uklouzl Yash, panikařím, ale s pomocí kluků a nakonec i Indů jsme i my odpoledne, po patnácti hodinách, zpátky v základním táboře. Jíme a zahříváme se místním čajem s mlékem, kluci se překřikují dojmy právě končícího dne, který vydá za dva. Každý pracujeme s energií jinak, já všechnu nechala nahoře a na dalších jedenáct hodin odpadám.
Sejdeš dolů, ale stejně to nemáš v kapse. Daniel, Australan, který spolu s Jeppem běžel pro pomoc, se budí ve tři ráno s tlakem na hrudi, panicky balí, tmou chce utéct dolů. Já nemůžu dýchat před spaním, noc v základním táboře přečkám, ale ráno se probouzím s mírným krvácením sítnic. Čas tam nahoře neoklameš, výšková nemoc si vybírá svou daň i ex post. Uklouznout v indickém Himaláji není totéž, co uklouznut v Alpách s profesionální záchrannou sítí, tady člověk padá do vzduchoprázdna. Je ráno, loučíme se a vracíme se domů. Míjíme nové nadšené skupinky na cestě nahoru, jdeme beze slov, potichu sněží.
_______
Praktické
– Stok Kangri je „choďák“, ale s mačkami a turistickým cepínem
– Pohodlně z Lehu za čtyři dny, po předchozí aklimatizaci i rychleji:
– Z Lehu lze samostatně (shared) taxi nebo busem do vesnice Stok, poté do tábora Makorma, druhý den krátký trek a aklimatizační den v základním táboře (necelých 5000m), třetí den výstup a návrat do BC, čtvrtý den návrat do Lehu
– Vrcholový den: vychází se kolem půlnoci, výstup dle kondice a počasí cca 5-7h, návrat do BC cca 3-4h
– Stezka velmi frekventovaná a viditelná (pokud není nový sníh, který byl i v červenci), stejně tak na plochém ledovci
– Většina lidí chodí v rámci organizovaných skupin, lze i samostatně (náš případ), pak potřeba v Lehu vyřídit předem permit (na počkání). Pozor pokud byste se přidávali ke skupině s indickými turisty, chodí extrémně pomalu
– V Lehu je ke koupi či zapůjčení veškeré potřebné vybavení (i kůň, doporučujeme), instantní potraviny taktéž, jen léky k dostání pouze indické. V zásobovaném BC taktéž možnost stravování.
– Mobilní pokrytí není
– Sezóna ideálně červenec a srpen, snad ještě září
– Informace dostupné na stránkách jednotlivých indických cestovních kanceláří a v moři agentur v Lehu (jejich kvalita i informovanost se poměrně zásadně liší), ceny i zde velmi nízké
– Prosím trekujte zodpovědně k sobě i přírodě, celá oblast se snaží řídit zásadami leave no trace https://lnt.org/
