Rozednívá se, dosedáme na Indira Gándhí, není to jako přijet sem po zemi, zato je to tak ještě intenzivnější teleport do paralelní reality. Poutníku, zavři oči, jsi v Indii! Představ si krávy Na příkopě, lejna na Můstku, zabahněná těla poseta hejny hladových much. Opravdický přežvykující krávy si představ, na kost hubený svátosti se špičatýma zadkama a mírumilovnýma očima, žerou odpadky válející se všude po ulici. Představ si pobíhající nebo polehávající psy, kteří z jejich hoven vybírají poslední živiny do svých těl, žeber potažených zbývajícími kusy srsti, oči uši plný parazitů. Nad nimi na Staromáku lucerny ověšený vyčkávajícíma obávanýma opicema, tisíci opic. Jsou to synchronizovaný městský gangy bufetící vzácné odpadkové koše a maminy se zespodu zavěšenýma miminama skáčou ze stromů na baráky a všechny společně starýma, bystrýma očima vyčkávají člověčí nepozornost. Šup a už italským skupinkám kradou trdelníky a zmrzliny, vmžiku jsou s nima zpátky a zbytkama obratně sytí svá prázdná chlupatá bříška.
Foto: Ondřej Vosátka
Václavákem se toulaj bosý umolousaný sirotci všeho věku, visí na nich kůže a zbytky oblečení a na vystouplých ramínkách pytle na obilí, leč plní je plasty a večer, když už se mírně ochladí, je těžký táhnou do sběrných dvorů, aby ráno za těch pár rupií krajíc chleba koupili, celodenní potravu. Pracují i spí na ulici. Z ruky do huby, den co den, není z toho cesty ven. Ti ostatní na dlažbě na Národní žebraj nebo prodávaj svá malá podvyživená nemocná tělíčka. Ti šťastnější pracují v továrnách a na rýžových polích. Ti bohatí chodí do školy.
Vlastně zapomeň na dlažbu, vylej beton do Pařížský, kterej pod nánosem bordelu a splašků stejně nevidíš a spousta nás chodí bosa, je teplo a na boty neni. Den co den, od rána do večera, však jen hledej něco k snědku v přelidněné metropoli, per se o něj s mazanýma opicema. Ode dni ke dni žij tak a pověz mi pak, že každý svého štěstí strůjcem.
Na magistrále zapomeň na tramvaje, až k barákům k prasknutí je plná rikš, autíček Tata, motorek a rikš, rikš, rikš a koz a krav a koní a oslů a opic a psů a pouličních prodavačů a poflakovačů a vůbec všeho myslitelného i toho méně. Hele ty spousty splašených cinkajících rikš! Ty pěší se vláda snaží vymýtit, ponižují dalíty, nedotknutelné, nebohou nejnižší kastu. Ale ta spousta šlapacích! Jezdí tu stříbrný s bambusovými stříškami a modrý s igelitovými plachtami, ale všechny lesklými cinkrlátky ověnčené, na zadku červení namalovanou mantru KEEP DISTANCE, jak v této zemi příznačné. Vidíš to tele na Míráku na schodech do Ludmily? Pokojně leží ve dveřích, procházející ho mezi rohama pro štěstí pohladí, schody podělaný a na zaprášený trávě před kostelem se na smetišti plastů pasou další a další spolu s kozama a těma dětskejma sběračema, který už znáš. Uvnitř kostela hledej barevné moře, hledej vysmátou vykrmenou Panenku Marii, ověnčenou zeleným blikajícím neonem a diskotékou. Představ si koneckonců ten bosej Hare Krišna průvod z Příkop, natáhni ho na celej den a celou Prahu – a máš Indii.
Jsi mokrý, utahaný, ostražitý, smysly ti visí na šťopkách. Ale jo, ještě chvíli to zkus, však ti říkám, tahle země tě nikdy nepustí, človíčku, tady jsi jen jeden z mnoha a nic víc, pro Indy jsi možná bílý bůh nebo britský vykořisťovatel a žrout krav, ale jinak jsi jedno nic a vše zároveň – i ty jsi tady brahman, jeden z mnoha, součást vesmírnýho celku. Ne, nenechá tě nadechnout, ona nikdy nespí.
A lidé, ach lidé! Mezi tím vším z každý městský skuliny vyvěrají lidé, ve všech směrech odněkud někam bobtnají nekonečné davy lidských těl, sedí, spí v prachu na zemi, ve dne noci, zafačovaní do roztodivných potrhaných hadrů i hadříků, blýskavých sárí a barevných hávů, zmrzačení chudáci i krásný ženský s uhrančivejma očima a levnou bižu, ušmudlaný ukřičený děti, vlekoucí se vdovy, unavení kmeti a oranžoví Sadhuové, svatí muži i žebráci, obyčejní chlapi v zapatlaných bavlněných dhoti a lněným mundí, všichni v pantoflích. Chodí, šourají se, belhají, sedí, polehávají, leží, spí nebo se smějí, jsou. Vždycky a všude. Jen si je představ, človeče, ty stovky, tisíce a sta milióny lidských životů! Nespočetněkrát denně od tebe něco chtěj, halekaj na tebe, šahaj ti na tělo, fotí ti bílou tvář na laciný mobily a ukazují si ji večer doma při večeři asi. Cvakáte fascinovaně jeden na druhýho. Zvířata hladovejma očima žadoní tvý jídlo, děti a prodavači tvý peníze. Koneckonců vždy běží o jídlo. Psi tě pronásledujou, táhnou se za tebou jak jejich zápach, jen nedopusť se chyby největší, nepodívej se psovi do očí! Už nezbavíš se ho zhola nic. Aspoň že nemluví, chudák vypelichaný. „Hello, my friend! Ma’m, taxi? Hotel, ma’m? Sorry, boat? Riksha? CHEAP PRICE, ma’m! Come to my shop, my friend!“ Ani nemrkneš a máš miliardu novejch friends, fuck facebook. Mango, pants, banana, pop corn, t-shirt, SILVER GOOD QUALITY, my friend? Tudle jsem potkala aji pouličního čističe uší. Jo, EAR CLEANER stálo na jeho červenobílé krabičce jako harmonice, kterou nosil přes rameno a zubil se věru od ucha k uchu. Humans of India. Někomu dáš, jinýho odbydeš, dalšího ignoruješ, od jednoho koupíš a dáš druhýmu. Matka Tereza (achjo, jak na západě konotuje její jméno klišé, zatímco na východě přinášelo naději) řekla něco jako: „Že nemůžeš nakrmit sto lidí? Nakrm jednoho.“
Tolik lidí, tolik života pohromadě a přece jseš sám. Nemůžeš už jít a nemůžeš už být, že je toho na tebe moc, my friend? Nemůžeš dýchat, je ti vlhko a smutno, škrtí tě hrdlo žízní a beznadějí? Tak vylez na Žižkovskou věž a podívej se na ten lidskej mumraj tam v hloubi pod sebou, tohle je přelidněná zem. V centru neomítnuté polorozpadlé chýše a baráky s rovnejma střechama, odpadky a hluk, u Vltavy pod širým nebem pálí mrtvoly a tam v dálce na Jižňáku černé a modré děravé plachty největších slumů planety táhnoucích se do děsivé světové šíře. Chudí lidé použijí všechno, každá z blahodárné řeky vyplavená větvička slouží jako podpora igelitový střechy, nebo ti na ní opečou na ulici kukuřici, když chceš. I když nechceš. Všechno rozeberou, zužitkujou, přeprodaj, vybártrujou, vyšmelej, tak jako ti tulácký psi recyklující lejna všudepřítomnejch posvátnejch krav.
Ale už dost. Teď už jen chviličku poslouchej! Toho ohromného, šíleného, nepopsatelného, nepřekřičitelného hluku, toho troubení, křičení, vřískání a pískání, krákání, praskání a kňučení a kňourání, bučení a štěkání, vzlykání a volání, smíchu a pláče z toho všeho života kolem dokola. Kolik života, tolik umírání. A co teprv, když se nadechneš, milý poutníku! Ach, cítíš to kadidlo a kari, směs tisíce a jednoho koření, výpary z motorek s hnijícími odpadky, výkaly a vařenou masalu i mýdlo tam dole u řeky, vlhký vítr od ní unáší kouř z páleného lidského masa nahoru k mrakům, kde se nad tím vším pozemským štěstím a neštěstím zvířený prach potkává s pořád přítomným smogem a uzavírá nebe za šedivou oponu, aby nevidělo to lidské představení tam dole pod sebou. Však si to všechno představ ve čtyřiceti stupních a osmdesáti procentní vlhkosti. To je Indie pouliční, poutníku.
Foto: Ondřej Vosátka
